Ti z vás, kteří si myslí, že sousloví aktivní odpočinek je oxymoron, ať "překliknou" na jiný příspěvek. Práce učitele/učitelky je práce navýsost kreativní, přínosná a tím pádem také vyčerpávající. Odpočinout si od ní lze i tak, že se vyčerpáte úplně jinak. Místo brýlí na nos a ovladače do ruky, připevníte sněžnice – raději až pod horou – a abyste se měli o co opřít, chopíte se nejlépe holí, nejlépe dlouhých. No a pak už jen důvěřujete ostřílenému horskému vůdci (prof. Michal Kubíček), a když se začne stmívat tak GPS v mobilu někoho, kdo tomu rozumí. Toto je pouze začátek terapie sněhem. Školní psycholog mi jistě potvrdí, že na podobných kurzech je třeba vytvořit nějakou mezní situaci, aby vyšlo najevo, jak je skupina schopna fungovat jako celek. To v zimě není problém, stmívá se totiž ve čtyři. No a pak už jen stačí aby hustě, mokře sněžilo, foukal ostrý vítr a vy v nohách (ve sněžnicích) měli už tři hodiny chůze. Skupina složená z absolventů/absolventek (prý to značí, že pro ně škola znamenala tolik, že se alespoň na podobné akce s radostí vrací, ale my všichni víme, že jezdí jen proto, aby prošlapávali...) a profesorů a profesorek se stává tak silnou, jak silný je její nejslabší článek. Děkuji tímto všem, že na mě pod kopcem čekali. Když vás pak v jemném světle petrolejek obalí teplo sálajícího krbu a do žaludku klouže horká kapustnica a udenina za udeninou, nemyslíte ani trochu na to, že by v neděli mělo být stejně hnusně. Nebude. V neděli není nikdy hnusně. Ani na Velké Fatře pod Borišovom nie.
