Pravda, je to už měsíc, co jsme se vratili z Vltavy, ale zážitky byly hluboké, takže stojí za to se podělit i s takovým zpožděním.
Septimy letos zahajovaly vodáckou sezónu Bigy a byl to skutečně nevšední podnik. Kromě studentů septim se na vedení kurzu podíleli profesoři Jakub Zatloukal, Martina Punčochářová a Tomáš (Grizly) Vaňek. K nim se připojil i jako noční dozor spirituál Jiří Janalík. Zdravotní péče se ujala čerstvá absolventka Lékářské faktulty v Brně Dominika Matysková (též absolventka Bigy, ale když maturovala, tak se ještě jmenovala Coufalová). Kromě těchto lidí jsme dostali ještě dva zkušené vodáky jako profesionální instuktory. Dalo by se říci, že když máte takové složení vedoucích (včetně lékařky a kněze), tak jste připraveni na všechny eventuality, které mohou na vodě nastat. Ovšem nebylo tomu tak. Rozhodujícím a neovlivnitelným faktorem se nakonec stalo počasí, které bylo – mírně řečeno – nevšední...
Po pondělním příjezdu do Vyššího Brodu jsme si rozdělili lodě, posádky, vybrali pádla, vesty a sudy. Proběhla základní instruktáž a seznámení s loděmi na hladině Vltavy. Vše za příjemně pofukujícího větříku. To se ale mělo okolo 15 hodiny změnit. A taky že se to změnilo. Začal vytrvalý (i když ne příliš prudký) déšť a znatelně se ochladilo. Pro lidi, kterým se podařilo se na některém z jezů cvaknout (a ještě se k tomu podřít nebo si jinak ublížit) začala být okolo Rožumberka aktuální otázka, jestli dnes ještě pokračovat, nebo dokonce zda pokračovat vůbec... Po víc než hodinovém pádlování za deště a chladu jsme konečně mohli zakotvit. Stany se rozdělávaly za deště a díky celkovému vyčerpání (někteří byli na vodě poprvé, takže zpracovávali hodně nových – a někdy i adrenalinových – podnětů) se šlo nebývale brzo spát. To byla snad jediná výhoda celé náročné situace. Vlhkost byla extrémní a stěží usychaly vlasy na hlavě, o oblečení nebo botách raději nemluvit.
Ráno nás opět přivítalo mrholením až deštěm. Bylo třeba se poměrně rychle sbalit, abychom vyrazili dřív, než začne pršet víc – podle předpovědi. Snažil jsem se povzbudit i výrokem mého strýce, který když jako pokrývač v devadesátých letech několik dní čekal na hezké počasí, pronesl nezapomenutelnou větu: „Moje babička říkala, že si nepamatuje, že by nepřestalo pršet. A to už něco pamatovala.“ Předpověď naštěstí moc nevyšla, takže déšť spíš ustával. Když jsme se dostali do kempu před Českým Krumlovem, sice ještě kapalo a bylo chladno, ale už to nebylo tak nepříjemné a vyčerpávající jako předchozí den. Navíc u kempu byla velká hala s hořícím krbem, takže byla možnost nechat některé věci usušit a trochu se ohřát. Navečer jsme, kdo chtěl, udělali malý výlet do Krumlova, kde pro zájemce byla sloužena mše svatá u sv. Jakuba nad Vltavou. Mnozí zůstali v kempu a raději čerpali síly do dalších dní.
Třetí den nás čekalo několik Krumlovských jezů s cílem ve Zlaté Koruně. Byl to asi nejstudenější den a dopolední mrholení, vysoká vlhkost a nepříjemný vítr si dávaly záležet na tom, abychom si Krumlov příliš neužili. Když jsem viděl některé účastníky, jak si před jezy sundávají věci a v lodi jsou jen v plavkách (s 22 loděmi se navíc tvořila u jezů nemalá čekací fronta), doufal jsem jen, že případné následky si bude řešit každý sám až po skončení kurzu v teple domova… Po projetí Krumlova jsme zastavili u Občerstvení u Milana, kde byl rozdělaný oheň a mnohým se tam začala objevovat naděje, že to nebude zas až tak nevydařený kurz. Na Zlaté Koruně už nás vítalo počasí mnohem přívětivější, nepršelo a pofukovalo tak akorát, aby mokré věci mohly uschnout.
Ráno nás už budilo sluníčko. Před sebou jsme měli nenáročný přesun k Dívčímu kameni. Na cestě nebyl žádný jez a voda tekla celkem rychle, takže bez velké námahy jsme po jedné přestávce s vynikajícími plackami dorazili do kempu pod zříceninou hradu Dívčí kámen. Nakonec se ukázalo, že úplně bez problémů se to také neobešlo. Na krásně rovném a relativně mělkém úseku, se podařil jedné posádce nevídaný kousek, když jak zadák, tak háček dávali pozdravné znamení spřátelené lodi. Gesto to bylo zřejmě velmi výrazné, protože díky němu došlo k otočení lodi dnem vzhůru. Slunko ale pálilo celý den, takže to nakonec bylo docela příjemné osvěžení. Ono pálení slunka ale ukázalo i se svou „stinnou“ stránkou: někteří z nás podcenili jeho sílu a nepoužili ráno opalovací krém, takže sluneční aktivita vytvořila na kůži spáleniny, někdy i s puchýřky a panthenol ve spreji byl v pohotovosti…
Protože na čtvrtek připadala slavnost Nanebevstoupení Páně, tak jsme také měli příležitost v lese u improvizovaného oltáře slavit mši svatou, kterou hudebně doprovodila přítomná část Bigy scholy (v septimě je její vedoucí, takže své lidi sehnal a sezpíval – dodatečně děkuji). Poslední večer se zdál být nakloněný k nějakému setkání u ohně, tak jsme toho využili. Byla to první a vlastně i poslední příležitost se okolo ohně sejít. Nebe bylo jasné a nabízelo příjemný a v Brně nevídaný pohled na hvězdy. Přestože se na noc slušně ochladilo, mnozí vydrželi vzhůru nejméně do jedné hodiny a někteří i déle. Nicméně na posledním dni se to negativně neprojevilo. Měli jsme před sebou už jen kratší a pohodový úsek do Boršova, kde naše výprava končila.
Po rychlém obědě, přeskládání věcí do autobusu jsme se svěřili do péče spolehlivého řidiče autobusu a většinou ve spánku jsme strávili bezproblémovou a rychlou cestu do Brna.
Všem organizátorům patří dík za zvládnutí i trochu náročnějšího výcviku a všem účastníkům dík za udržení zdravé vodácké morálky (navzdory počasí i nehodám) a vytvoření skvělé party.
spirituál Jiří Janalík
PS: na fotkách jsou vidět i dvě děti, které určitě do septimy nechodí. Jsou to Sára a Ema, zkušené plavkyně a dcery pana profesora Zatloukala. Byly rozhodně vítaným zpestřením celé výpravy a také vzorem a výzvou pro ty, kteří na začátku uvažovali o tom, že by to vzdali.
Zařazeno v kategoriích:
