ERASMUS+ _DLOUHODOBÉ POBYTY VE FRANCII_JAK JE HODNOTÍ SAMY STUDENTKY?
Vydáno:
|Autorka: Mgr. Martina Tinková
I v tomto školním roce pokračujeme v dlouhodobých pobytech studentů v zahraničí v rámci programu Erasmus+. Rádi bychom vám představili studentky Magdalenu Kapitánovou (SpB) a Terezu Vařejkovou (3.C), které v 2.pololetí strávily 80 dní ve francouzském městě St.Nazaire, na gymnáziu Aristid Briand. Jejich dojmy z pobytu a něco málo fotografií zveřejňujeme níže. Věříme, že jejich zážitky budou inspirací pro další studenty, kteří přemýšlí o výjezdu do zahraničí. Společně s ostatními studenty se vám představí u kulatého stolu během ERASMUS DAYS v říjnu 2024.
Terka Vařejková:
Ahoj, jmenuju se Terka Vařejková a chodím do 3.C. Měla jsem možnost strávit 80 dní v rámci projektu Erasmus+ v Saint Nazaire ve Francii. Byla jsem zde s Magdou Kapitánovou, což bylo super, protože jsem se nemusela cítit tak sama a věděla jsem, že jsme na všechny problémy dvě. Pobyt byl opravdu skvělá zkušenost, i když jsem ráda, že jsem zpět. Naučila jsem se do jisté míry, že spoustu věcí si člověk musí zařídit sám a že je potřeba si říct, co vlastně chce. Potkala jsem spoustu skvělých lidí, i když kontakt s ostatními byl dost ovlivněn jazykovou bariérou. I tak ale můžu říct, že se mě snažili pochopit. Zjistila jsem, že spoustu věcí je u nás jinak (něco lépe a něco právě naopak). Pokud bych ale měla říct pár věcí, které se mi moc líbily, tak to bude jednoznačně jídlo, například všechny možné druhy pečiva, slané máslo a spousta zeleniny. Dále se mi moc líbilo, že většina lidí se tvářila více přátelštěji. Co se týče školy, tak jsem byla lehce nemile překvapená, kolik času je možné v ní strávit. Škola běžně končí o půl šesté večer a snad jedinou pozitivní věcí je pauza na oběd, která je dlouhá hodinu a půl. Vzhledem k tomu, že St. Nazaire je přístavní město, tak není příliš krásné na pohled, ale zato má skvělé pláže a nekonečný výhled na moře. Právě díky oceánskému klima se zde střídalo počasí jak na běžícím pásu. Chvílemi bylo nádherně, teplo a slunečno a pak zase pršelo a foukal vítr. Ale i tak to byl skvělý zážitek.
Magdička Kapitánová
Přestěhovat se z Brna do Zlína není nic extra náročného, není-liž pravda? I když se to město vlastně nejmenuje Zlín, ale Saint Nazaire a je možná na druhém konci Evropy, tak by to snad nemusela být katastrofa…
Takhle nějak zněly moje myšlenky, když jsem si 27. ledna uvědomila, že za pár dní vyrážím na tři měsíce do země žabožroutů a ještě nemám ani kufr, natož třeba ponětí, co tam vůbec budu dělat. No dobře, věděla jsem, že budu chodit do školy a že budu muset letět sama letadlem (ano, to byla moje největší obava). Každopádně už pár dní na to jsem se mírumilovně snažila dotáhnou všechna svá zavazadla po schodech na nádraží v Nantes, hlavním městě regionu Pays De La Loire, mého nového “domova”. První kulturní šok přišel ještě ten večer: kdo je obeznámen s místními zvyky jen o málo více, než já, tak asi ví, že se na pozdrav dávají polibky, tudíž jsem se stala francouzskou kulturou políbeným děvčetem hned po příjezdu.
První rodina (ze 4) naštěstí bydlela jen asi 15 minut pěšky od té monstrózní instituce, kterou zde nazývají škola, tudíž jsem ráno nemusela moc brzo vstávat, což jsem velmi oceňovala, jelikož nějakou dobu po příjezdu jsem byla permanentně grogy. Další překážka, krom jazykové bariéry, nastala velmi záhy: všichni byli hrozně maličcí. Ano, na středoevropanku je takových 180 centimetrů výšky dosti běžných, ale pro Francouze jsem byla doslova obří. Můj podkrovní pokoj tomu taky moc nepřidal, nejednou jsem si odnesla modřinu někde na hlavě. I většina mých spolužáků byla touto skutečností mírně zaskočena. Z tohoto šoku se naštěstí záhy vyléčili a trochu se se mnou i začali bavit. Po překonání prvotních strastí s výškou a mojí debilitou (podařilo se mi spustit požární alarm a ještě pár dalších fiasek) začalo jakési období rozkoukávání. I přes téměř neustálý déšť a občasné protesty občanů Francouzské republiky proti čemukoliv jsem se dost dobře seznámila se Saint Nazaire jako takovým a našla si i mimoškolní aktivity jako plavání v místním akvaparku nebo realizování jiných úžasných nápadů (třeba lézt na náhodné šutry v moři nebo tak…). Když pak po třech týdnech nastal čas se přestěhovat k ropné rafinerii v městečku Donges (místní ekvivalent Újezdu u Brna), musím přiznat, že se mi do toho dvakrát nechtělo.
Týden na to však přišlo mnohem lehčí období: dva týdny prázdnin. S moji novou rodinou jsme se vydali k Alpským vrcholkům do dalekého Grenoblu. Po cestě přes Massif Central jsme minuli nemálo viaduktů a udělali mezizastávku v Lyonu, kde jsem svým novým přátelům představila Plzeň (pivo, nikoliv město), jakožto kousek hmotné české kultury. Chtěla bych podotknout, že v Grenoblu je blaze, všude hory, (poznámka: Francouzi od moře zpravidla neumí lyžovat) a občas i milá společnost, tímto posílám lásku Kačence, se kterou jsem měla možnost se vidět. Cesta zpátky byla produktivní, moji drazí “bratři” se předháněli v tom, kdo mne naučí víc sprostých slov. Druhý týden prázdnin nebyl o nic méně zážitkový: stihla jsem dostat nějakou střevní chřipku, což byl jeden z nejhorších zážitků vůbec, podívat se na závodní okruh do Le Mans a znovu se přestěhovat, tentokrát doprostřed ničeho na farmu v bažině.
Věta o tom, že slepice už nemáme, protože všechny popadaly do bažiny není to první, co chcete slyšet o vašem novém bydlišti. Ironicky byla tahle etapa mého pobytu ta nejnáročnější a zároveň ta nejlepší. Dojíždění každý den hodinu a půl do školy a hodinu a půl zpátky bylo přinejmenším namáhavé. Přičtěte k tomu i fakt, že jsem byla párkrát zapomenuta na parkovišti školního autobusu a máte dokonalý recept na zdeptanost. Jenže ona ne a ne přijít: ve škole přišlo období, kdy už jsem byla “jedna z místních”, v rodině to bylo naprosto úžasné. Sice se pro chleba jezdilo na koni (záda mě z toho bolí doteď) a občas byla bonding aktivita kydání hnoje, ale i tak jsem si to užívala, jen mi trochu začal chybět oceán za rohem. To se však velmi rychle změnilo, jelikož nastal čas se - už naposledy - přestěhovat.
Zpět v Saint Nazaire, krásné a temperamentní côte sauvage hned na konci ulice a poslední tři týdny ve Francii. Musím přiznat, že jsem po celou tu dobu byla mírně melancholická a podnikala výlety na místa, která jsem během svého pobytu už navštívila. O Velikonocích jsem dostala třeba tunu čokolády a za pár dní se dostavila i velevážená delegace z Česka, která tu se mnou strávila poslední týden velkého francouzského dobrodružství. Nakonec se to neobešlo bez hromady polibků, objetí a všech podobných věcí a po sérii letištních zvratů (Francouzi opět stávkovali) jsem à la mode française s hodinovým zpožděním odletěla vstříc dalším dobrodružstvím.
Celé to byla neskutečná jízda, od začátku do konce nebyla ani minuta, kdy bych se snad mohla nudit. Od pozvání k účasti v klubu mladých komunistů Saint Nazaire až po výlet do místní přírodní rezervace nebo opravování oprav mého anglického eseje. Základní poznatky se také příliš - a to nevím, jestli je dobře nebo špatně - nelišily od stereotypů: ano, Francouzi opravdu ve většině případů neumí jiný jazyk. Ano, srdce jakéhokoliv Francouze si získáte lahví dobrého vína, čerstvým pečivem nebo kvalitním sýrem. A ne, opravdu tam nejedí jenom žabí stehýnka a šneky. Každopádně myslím, že už Vás tohle všechno musí nudit, tudíž Vám návštěvu, jakkoliv dlouhou, této krásné země vřele doporučuji a budu se modlit, aby Vás nechytl žlučníkový záchvat z množství másla, které bezpochyby zkonzumujete.
Zařazeno v kategoriích:
