Salvete in paginis nostris, linguae Latinae amici!

Hovoříme-li o tomto „služebně“ téměř nejstarším předmětu, nelze se ubránit jisté „obraně jazyka klasického, zvláště pak latinského“. Vždyť jen té námahy a často donkichotského, či spíše sisyfovského úsilí, jež vyučující tohoto krásného jazyka musí v úvodních hodinách vynaložit, aby pro toto studium vykřesali jiskru zájmu. Avšak – jak praví Sírachovec – a scintilla una augetur ignis aneb z malé jiskry se rozmáhá oheň – oheň blahodárný, oheň poznání. A kdo by odolal nenápadnému půvabu klasické uměřenosti, zvláště v dnešní hektické době, kterou by staří právem jistě s opovržením označili za onu hybris, totiž zpupnost, s jakou nakládáme s časem nám svěřeným. Kdo by odolal homérskému klidu daktylských hexametrů, jež nevzrušeně a majestátně dávají užaslému čtenáři poznat, že to, co hýbalo myslí i srdcem lidí před mnoha staletími, je velmi podobné tomu, co dává prožívat radost i smutek člověku současnému. A konečně kdo by odolal moudrému humoru, který přetrval věk snad právě pro svou epigramatickou lakoničnost.

Sestupme však nyní ze vznešených olympských výšin do školních škamen, a to do škamen Biskupského gymnázia, kde se latině již od počátku jeho novodobé desetileté historie vyučuje. Až na třídy přírodovědného zaměření, které jsou „klasického“ vzdělání ušetřeny, se deklinacemi a konjugacemi prokousávají studenti osmiletého (kvinta, sexta, septima) i čtyřletého gymnázia (humanitní třídy čtyři, všeobecně zaměřené pak tři roky), a to ve dvou toužebně očekávaných hodinách týdně. Zatímco první dva roky studia jsou oněmi pověstnými galejemi na úhoru gramatiky - vždyť omne principium grave est aneb každý začátek je těžký - další léto již nesou své ovoce. Překlady gnóm, exempel, okřídlených rčení, evangelijních úryvků, ba v posledku i milostných básní či zpěvů žáků darebáků jsou nikdy nekončícím tokem inspirace. Jaké překvapení zažije kupříkladu profesor latiny, když při kontrole pololetní kompozice, jejímž cílem bylo mimo jiné zjistit, jak si žáci osvojili pravidlo o větě účelové, je vytržen ze stoického klidu následující překladatelskou perlou. Věta „Hercules, syn Iova, sestoupil do podsvětí, aby odtud vyvedl psa Kerbera“ prožije metamorfózu a v básnické fantazii jednoho nadějného šestnáctiletého sukcesora mistrů Vaňorného a Stiebitze následně zní: „Hercules, syn vola (sic), sestoupil do podsvětí, aby byl odtud vyveden psem Kerberem!“ Inu, jak říkají Italové, traduttori-traditori (překladatelé jsou zrádci). Koneckonců, bohulibá tradice překladatelských tasemnic typu vlk nese domovníkovi psaní má přece jen svoje neopakovatelné kouzlo a bylo by škoda v ní nepokračovat.

Vystihnout takříkajíc in nuce všechny půvaby oné aristokratické dámy, cui nomen lingua Latina est, lze snad jen slovy básníků. A co se týče jejího věku, o tom se přece ve slušné společnosti nemluví, natož pak o tom, že už je po smrti. Vždyť stačí dát zaznít oněm krásným úvodním veršům nesmrtelných Ovidiových Proměn:

„In nova fert animus mutatas dicere formas
corpora: di, coeptis - nam vos mutastis et illas –
aspirate meis primaque ab origine mundi
ad mea perpetuum deducite tempora carmen.“

Či jinak, slovy básníka jiné doby i jiného jazyka, jenž dnes hraje stejnou úlohu, jakou po staletí hrála latina, totiž slovy Johna Keatse, velkého obdivovatele klasické kultury, za jejíž krásou se rozjel i zemřít:

„Jak před věčností, sláb a beze vzdoru,
před tebou stojím, slova hledaje.
Kamenná pastorálo, v budoucnu,
až smrt mé celé pokolení vstřebá,
zas utěš člověka a řekni mu:
Krása je pravda, pravda krása je.“

(Óda na řeckou vázu)

Pro linguae Latinae professorum collegio scripsit
Mgr. Carolus Mikula,
director

Lékařská latina – nepovinný předmět

Virtuální prohlídka