Zpět ke kořenům
Bylo pár přátel. Vlastně jich nebylo jen pár, bylo jich víc než dvacet. Přátel, kteří se už docela dávno potkali právě v Opatově. Kdosi pro ně vymyslel název Bobánci, a ten už jim zůstal. Jezdili na tábory do Opatova napřed jako děti, později jako vedoucí táborů Miloše Winklera, jako vedoucí seznamovacích kurzů a škol v přírodě z Bigy, jako členové Bigystrantů či scholy, jako účastnící mnohých brigád a jim podobných akcí, ale také jako přátelé na letní dovolenou na kolech, na společné víkendy či v současnosti na vlastní tábory.
Jenomže čas běžel a každý šel svojí cestou. Ti z nich, kteří studovali Bigy, už jej dávno opustili. Šli na vysokou školu, kde jarní prázdniny znamenají jenom zbožné přání. Jiní už dávno pracují a někteří dokonce založili vlastní rodiny. Pro mnohé z nich tak Opatov zůstal jen vzpomínkami na dávno prožité, pěkné chvíle.
Jenomže o víkendu od 6. do 8. března 2015 se něco změnilo. I když ne všichni, skoro dvacítka se jich vrátila zpět do Opatova. Mnozí tam nebyli více než šest let, pro jiné už to bylo skoro dvacet let, co se v Opatově jako pětileté děti potkali. Mnozí poprvé viděli, jak se Opatov změnil. Nejen Opatov jako městys, ale také Opatov jako fara, místo, kde všichni trávili své mládí. A i když už spousta věcí není tak jako bývala dřív, i když fara a kostel pozbyly většinu své žluté barvy, i když už koloniál paní Ferdové dávno zanikl a tak není kde kupovat jedlý papír, žvýkačky v obalu imitujícím cigaretu nebo práskací lízátka, jedno zůstalo při starém. Ať šli ke Zlatomlýnu nebo k Vidláku, ať šli k onhišti nebo na výlet na Rokštějn, jedna věc se nezměnila – jejich přátelství.
Jakub Vrbacký
Zařazeno v kategoriích:
