Poslední Inka
Už je to tady! Děti i vedoucí se jako každý rok scházejí na hlavním nádraží připraveni opět vyrazit na týdenní dobrodružství, tentokrát do tajemné říše Inků.
Po loučení se s rodiči přes okna odjíždějícího vlaku se děti usazují a začínají se bavit s kamarády. Atmosféra se postupně uvolňuje, většinu dětí už počáteční nervozita opustila, zapáleně diskutují, hrají karty a společně svačí. Pokud v někom zůstala kapka nejistoty či trémy, ztratila se hned po příjezdu na faru, kde v nastalém zmatku při hledání přezůvek a hádání se o nejlepší místa na spaní na podobné pocity prostě nebyl čas.
I když jsme dorazili později, než je obvyklé, následovalo hned po obědě a poledním klidu úvodní slovo Miloše Winklera, hlavního vedoucího a tvorba pěti skupinek, které spolu měly po celý týden soutěžit v různých úkolech zaměřených například na rychlost a vytrvalost, ale také na představivost a zručnost. A právě zručnost byla třeba při prvním letošním úkolu – vyřezávání dřevěného žezla. Podle legendy vrhali první Inkové žezlo do země, aby našli úrodnou půdu. Na místě, kde se žezlo zabodlo tak hluboko, že zmizelo pod povrchem vystavěli své hlavní město Cuzco. Zabodávání však děti zkoušely až druhý den odpoledne, jelikož nedělní dopoledne je vyhrazeno mši.
Dokud bylo příjemné počasí a teploty se držely v únosných mezích, absolvovaly děti ještě například tvorbu kmenových vlajek reprezentujících každou skupinku, stavbu co nejdelšího kamenného mostu či výrobu člunu z rákosí a slámy.
V úterý však teploty vystoupaly do závratných výšin a tak přišel čas na koupačku v místním rybníku. Pro děti to byla vítaná změna a další příležitost pořádně se vyřádit. K rybníku jsme se vrátili i odpoledne dalšího dne po lítých bojích s papírovými koulemi mezi skupinkami, které se konaly dopoledne v lese, kde bylo přijatelněji. Toho večera však děti čekalo i něco jiného než příběh ze života Inků, modlitba a pár her před spaním. Hned po setmění se hrála noční hra v ulicích Opatova. Děti po malých skupinkách hledaly po vesnici vedoucí a braly jim lístečky.
Čtvrteční dopoledne zkrácené posunutým budíčkem jsme strávili ve stínu lesa, kde děti luštily vzkaz zaznamenaný pomocí Kipu, neboli uzlového písma. Odpoledne se zase snažily postavit co nejdelší vodní kanál z kůry stromů.
Boj o vítězství vrcholil v pátek, kdy jsme hráli hru Waka, při které se děti prodíraly drsným terénem, aby našli stanoviště s očíslovanými lístečky, které určovaly pořadí nálezců a hru na pumy, při které vedoucí plnili úlohu krvelačných pum, které bránily své teritorium plné barevných papírků, které děti měly bez úhony dopravit ke svému stanovišti za hranicí teritoria.
Večer se konalo nejen vyhodnocení, určení pořadí skupinek a vybrání Sapa Inky (jediného Inky), ale také jsme se mohli pokochat scénkami každé skupinky, které si děti připravovaly v poledních klidech.
A přišel poslední den. Sobota je vždy vyhrazena na úklid celé fary a balení si věcí. Ti, kteří měli svou přidělenou místnost uklizenou, si mohli naposledy něco zahrát v rytířském sále. Po obědě se ještě douklízely poslední místnosti, nalezené věci vrátily svým majitelům a všichni postupně nastoupili do autobusu na cestu domů.
Tak zase za rok!
Jana Vrbacká
Zařazeno v kategoriích:
