Ve druhém příspěvku se představuje Adrian de Azevedo Camacho ze SpB, který je na Erasmu ve španělské Cuence, Katka Telecká ze SpA, která je na Erasmu v rakouském Melku, a Honza Machourek ze SpB, který je na studijním pobytu s AFS v katalánské Barceloně.

Adrian de Azevedo Camacho, SpB.

Ahoj, jmenuji se Adrian a momentálně jsem v Cuence, což je malé město ve vnitrozemí Španělska, na tříměsíčním pobytu v rámci programu Erasmus+. Už jsem tu téměř 2 měsíce, takže mám docela přehled o místních zvycích a o tom, jak to tu funguje. Před odjezdem jsem samozřejmě trochu čekal, jaké místní zvyklosti tady budou, ale i tak je pro mě úplně něco jiného v tomto prostředí žít a fungovat. Rád bych třeba vypíchnul místní atmosféru a styl vnímání práce a života. Na rozdíl od ČR, kde se práce či studium často vnímá jako hlavní náplň života a dne, se zde práce a škola vnímá jako jedna denní aktivita, která je nutná pro zajištění kvalitního života mimo práci. Jinými slovy, Španělé si umí užívat života více . Důkazem tohoto je mimo jiné i školní rozvrh. Škola zde začíná v 8:30 a končí každý den ve 14:30, což je pro Španěly vlastně pouze dopoledne (obědvají a večeří tu velmi pozdě). Celé odpoledne tedy mají na kroužky, společná setkání v baru, trávení času při společných aktivitách s přáteli atd. Co se týče vzdělávání ve Španělsku, já chodím do 1. ročníku studijního programu, který se jmenuje bachillerato, což je dvouletý studijní program s cílem připravit na univerzitu (bez úspěšného dokončení tohoto programu nelze chodit na VŠ). Zajímavý a nový koncept je pro mě místní rozvrh – první část jsou tři vyučovací hodiny (55 min) za sebou bez přestávky, následuje třicetiminutová přestávka a poté druhá část – opět tři vyučovací hodiny za sebou bez přestávky. Další charakteristiky místní výuky jsou: učivo postupuje velmi rychle, ale neprobírá se moc do hloubky, velký důraz se klade na domácí úkoly, kterých tu mám daleko větší množství než v ČR, a celé Španělsko se učí podle identických osnov, které se velmi přísně dodržují. Zajímavostí pak je, že zde ve Španělsku je o profesi učitele obrovský zájem (a jejich plat je také nadprůměrný na místní poměry) a stát rozhoduje o tom, do jaké školy jednotlivé učitele umístí. Toto způsobuje, že zde nejsou velké rozdíly v kvalitě škol (což vnímám jako velký problém v ČR). Samozřejmě nesmím opomenout, že největší posun a výzva je pro mě v oblasti mé španělštiny. Komunikovat 3 měsíce v mém třetím jazyce je náročné a občas i trochu vyčerpávající, ale vždy na tyto starosti zapomenu, když si uvědomím, že jsem schopný komunikovat v úplně cizí a vzdálené zemi jejich jazykem, což je pro mě skvělý pocit, který mě motivuje k dalšímu posunu. Když bych to měl na závěr zhodnotit, je to pro mě neuvěřitelně přínosná zkušenost, ať už z hlediska jazyka či poznávání nových věcí, tak i ohledně mého osobnostního růstu – zvlášť pak otevřenost vůči různým zvykům a kulturám a samostatnost. Samozřejmě to také není vše jen růžové, zrovna pro mě osobně je těžké si zde najít a udržet kamarády a nějak se s nimi stýkat, ale beru to pozitivně, protože jsem se díky tomuto v této oblasti dost posunul. Rozhodně tuto zkušenost můžu doporučit.

Kateřina Telecká, SpA

Jmenuji se Kateřina Telecká a chodím do Septimy A, ale v podstatě celé první pololetí trávím v rakouském Melku. Hlavní dominantou asi šestitisícového Melku je klášter Melk (německy Stift Melk), v jehož prostorách se nachází také Stifts gymnázium, kde právě studuji. Jelikož pocházím z Brna, představa bydlení v tak malém městečku se mi nijak zvlášť nezamlouvala, a proto jsem se radši rozhodla najít si byt v Sankt Pöltenu, hlavním městě Dolního Rakouska. Cesta z Pöltenu do Melku trvá vlakem jen 20 minut a není proto žádný problém do školy dojíždět (navíc se ve vlaku udělá člověk spoustu nových přátel;)) Z němčiny jsem měla trošku strach, obzvlášť kvůli výraznému dialektu, který v této oblasti lidé používají, ale byla jsem příjemně překvapená, jak malý problém to byl. Samozřejmě, že se začátku je to oproti Hochdeutsch, kterou se učíme ve škole, trošku šok, ale už po pár dnech poznáte, jak si zvykáte a sem tam už začínáte sami používat slovíčka z dialektu. Škola tu samozřejmě není stejná jako v Česku, ale jelikož se stejně jako na Bigy jedná o gymnázium, tudíž není žádným směrem zaměřená, nejsou rozdíly až tak patrné. Snad jediné nepříjemné překvapení je školní jídelna, kam skoro nikdo nechodí a jídlo se výtvorům kuchařek z Bigy nevyrovná ani z daleka. I přes to, že Rakušané byli vyhlášeni nejvíce nejnepřátelštějšími lidmi na světě, nemůžu, i po více než dvou měsících strávenými mezi nimi, s tímto výrokem souhlasit. Od spolužáků a učitelů začínaje, u prodavaček v obchodech konče, málokdy jsem se setkala s jiným než otevřeným a přívětivým chováním. Vlastně i když píšu tento text a sedím tady ve škole, spolužačky mi pomáhají vymýšlet, co nesmím zapomenout zmínit a co je důležité, takže nepříjemných lidí se vůbec není třeba obávat. Na závěr bych vás chtěla podpořit, ať pokud si chcete vyzkoušet studium v zahraničí a umíte, nebo se aspoň učíte německy, zkusíte Erasmus v Melku. 

Honza Machourek, SpB

Ahoj, jmenuji se Honza, ve španělštině Juan a v katalánštině Jan s výslovností /ˈʒan/. Na rozdíl od ostatních ve Španělsku nejsem přes školu v rámci projektu Erasmus+, ale se společností AFS. Momentálně žiji ve městě asi 30 minut vlakem od Barcelony, Cerdanyole del Vallès. Díky shodě několika šťastných i méně šťastných okolností tady docházím na školu Institut Banús, se kterou mělo v minulosti Bigy projekt Erasmus+, Internet of Things for Future (IoTfF). Svůj program jsem začal v Barceloně na konzervatoři IEA Oriol Martorell. Bohužel nám to ale s původní hostitelskou rodinou moc (vůbec) “neklapalo” a potřeboval jsem změnu. Protože jsem se minulý rok účastnil zmíněného projektu IoTfF v Irsku, hned mě napadlo zkusit se s pomocí profesorů z Bigy spojit právě s Institutem Banús. Během jen pár hodin jsem dostal od jednoho z učitelů, který se účastnil se studenty v rámci projektu IoTfF týdenního pobytu v Brně, nabídku, že mě může na zbývající dobu programu ubytovat (za což jsem nesmírně vděčný) a po několika dlouhých týdnech čekání, kdy mi to AFS povolí, jsem se přestěhoval. Obě školy jsou rozdílné v mnoha ohledech. Na rozdíl od Banúsu, který přes své omezené zkušenosti považuji za naprosto běžnou školu, bylo na Oriol Martorell vzdělání čistě umělecké a mám pocit, že těch pár hodin přírodních věd měli v rozvrhu jen “aby se neřeklo”. Vyučování tam začínalo každý den v 8:30 a končilo v rozmezí 2 a 5 hodin odpoledne. Rozvrh komplikovaly hodiny individuální a komorní hry na hudební nástroje, na které jen sotva stačil počet tříd, protože např. 15 studentů potřebuje 15 místností. Vyučovací hodiny měly 50 minut a kromě dnů, kde jsme měli volnou hodinu na oběd, byla jediná přestávka 30 minut mezi 11 a 11:30. Ohledně vyučované látky pro mě bylo nejzajímavější to, že mezi vyučované předměty kromě například harmonie a komorní hry patřila i aplikovaná anatomie, kde se vyučuje správné držení těla při hře na nástroj. Na Banúsu probíhá vyučování mezi 8:00 a 14:30. Je to zvláštní pocit, mít každý den takto volné odpoledne a končit celý týden pravidelně. Z volitelných předmětů jsem si tady vybral hodiny technologie a přírodních věd. Zajímavý předmět je pro mě robotika, kde se učíme například používat obvodové desky a podobné praktické dovednosti. Vzhledem k tomu, že můj hlavní cíl v tomto programu bylo studium španělštiny, byl jsem před zahájením programu trochu zklamaný, že si mě vybrala rodina v katalánské oblasti a že budu docházet na katalánskou školu. Nakonec to ale není vůbec tak hrozné, vyučovací hodiny sice jsou v katalánštině, ale studenti i mezi sebou často mluví španělsky a v přítomnosti někoho, kdo katalánsky neumí, jsou zvyklí automaticky přepínat do španělštiny. Nakonec mi tady ani nezbývá než se snažit ve španělštině, protože úroveň angličtiny je zde minimálně v porovnání s Bigy znatelně nižší. Každopádně si nestěžuji, protože to pro mě znamená jen více příležitostí učit se... Co mě velmi překvapilo na Katalánsku je jejich touha po nezávislosti a po kontroverzní amnestii, která je teď hlavním politickým tématem posledních měsíců. Každý druhý balkón má vyvěšenou katalánskou vlajku a od některých svých bývalých spolužáků jsem se dozvěděl, že vlastně ani vůbec nejsou Španělé, ale Katalánci. Rád bych poděkoval své hostitelské rodině, která naprosto změnila celou mou zkušenost z programu, škole Institut Banús za to, že mě byla ochotná přijmout, a profesorům, kteří mi to vše pomáhali domluvit.